Škola?! + Intr?!

Přidávám můj novinový článek.. nejsou v něm sice obsaženy všechny pocity a emoce, ale jen pro ifnormaci dobrý :) Příjemné čtení :)

Říkáte si už týden před prvním školním dnem … „jo to bude v pohodě“ „poznám nové lidi“ „všichni říkají, že střední je mnohem lepší na zážitky, než základka“ „zvládnu to levou zadní“ STOP!! Takový můj nástup do školy nebyl!!
                Po probuzení (stále ještě doma) jsem měla neuvěřitelný pocit. Už za dvě hodiny se budu ubytovávat na intru a setkám se s mými budoucími spolužáky „Jací asi budou??“ Budou stejně šílení jako mí přátelé na základce, stejně šílení jako já?! Byl to divný pocit, který začal postupně narůstat ve strach a nervozitu. Ta opadla až poté co jsem strávila svojí první hodinu na střední škole i se všemi novými tvářemi. Můj první dojem? No, upřímně žádný zázrak to nebyl. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Všichni na sebe koukali, jak kdybychom všichni právě někoho zabili a hodlali zabíjet dál. Po této hodině jsem musela absolvovat další hodinu sama v pokoji na intru. Čekala jsem na svojí spolubydlící, nebo aspoň na někoho s kým si můžu popovídat.  Řeknu vám, že to byla nejdelší hodina v mém životě. Snažila jsem se bloudit po intru, ale nikde nikdo?! Na to, že jsou tu ubytována tři patra, tak na chodbě do teď potkávám minimum lidí. Občas je to výhoda, když jdete třeba ze sprchy nebo tak. :D
                Následující dny se ve třídě stále opakoval stále ten stejný pohled. Jsem upřímně vděčná, že jsem ze začátku znala dobře alespoň dva kamarády, kteří se mnou chodili na základní školu. Nyní je to trošku lepší, ale stále se nebaví každý s každým. Myslím, že nám docela chyběl „adapťák“, ale co se dá dělat. Podle mého názoru se to zlepší, jen to chce čas.
                ČAS?! Toho tu mám spousty. V tomhle má intr bezpodmínečnou výhodu. Spousty, ale opravdu spousty času! Ze začátku jsem nevěděla co s ním, ale jak začíná škola, máme čím dál tím víc práce a tak se dá velmi snadno využít. :)
                Ze školy mám zatím dobrý pocit, baví mě dostávat známky za něco, co mě baví. Když jsem byla malá, nikdy by mě nic podobného nenapadlo. Vzhledem k tomu, že dělám něco, co mě baví, jak už jsem psala a učím se nové věci, které mě zajímají, a chci v nich být dobrá, tak zatím nemůžu říct, že mě škola nebaví. Většina vrstevníků, říká „eeeh škola“, já se však snažím najít co nejkladnější pocit k tomu, co mě ještě za ty čtyři roky tady čeká! Veronika Šrédlová