"Lázně" Bělohrad

Tam, kde se zastavil čas

Budova, kde se místo náramků nosí na rukách gumička.

Sídlo, odkud hledíte ven jen přes bílé mříže.

Stavba tak nebezpečná, že musí být hlídána ochrankou.

Místo, kde se zastavil čas.

(Všechno v tomto článku, je pravda, byly, změněny pouze jména kvůli soukromí)
Před měsícem mi byl doporučen pobyt v lázních, kvůli mému zdravotnímu stavu. Léčím skoliosu páteře a nosím korzet. Všichni nejdříve chtěli jet místo mě, a záviděli mi, že jedu lázní. Tak si tedy přečtěte co všechno se dá zažít v “lázních“.
Když jsem přijížděla do města s noblesním jménem Lázně Bělohrad, očekávala jsem, že budu ubytována v něčem tak vznešeném, aby ubikace, kde jsem měla po měsíc přebývat, řádně reprezentovala své město. Většina mých nadějí však pohasla, když jsem spatřila objekt či budovu, která se měla stát na 28 dní mým domovem.
Mříže na oknech, omítka opadaná, napůl rozpadající se lavičky. Takový dům hrůzy.
No co. Jiskřička naděje ve mně ještě stále hořela a já se prozatím rozhodla řídit větou: Nesuď knihu podle obalu. Nicméně do budovy jsem vstupovala s hrůzou v očích… Oprávněně.

Přeskočím nudné pasáže, jako slzy v očích, když jsem uviděla i vnitřní stránku svého prozatímního domova, vstupní prohlídku, velice „milou“ návštěvu u hlavní sestry (říkejme jí třeba Samice), která měla toto doupě na starost ze strany vyřizování důležitých papírů, ve kterých se objevovali záhadné chyby jako například moje špatně napsané rodné číslo. Následný strach z nových lidí a především spolubydlících taky nebyl zrovna příjemný. To jak na mě koukali jako by se mi pohledem snažili říct „Otoč se a rychle odsud vypadni!“  Postupem času jsem zjistila, že to co jsem si zprvu jen myslela, byla i skutečnost, kterou jsem začala praktikovat na všechny, kteří sem přijížděli a měli nejspíš úplně stejné pocity jako já. Ale vraťme se k mému ubytování… Mezitím co jsem si začala vybalovat, přijela moje druhá spolubydlící a rodiče jí pomáhali ukládat věci na hezké hromádky do poličky. Do našeho pokoje vešla sestra (říkejme jí třeba sestra X) a uhodila mě pohledem, který vyjadřoval asi něco mezi „proč“ a „to si ze mě děláš srandu“, po kterém následovala otázka „Proč ti nepomáhají rodiče“ odpověděla jsem, že je mi patnáct let, jsem zvyklá na cestování, a že nepotřebuji, aby mi rodiče pomáhali a navíc už dávno odjeli. Opět na mě sestra X tak vražedně koukla, ještě tak čtyřikrát se přeptala, jestli nechci vybalit a pak konečně odešla. Opět mi hlavou proběhla myšlenka „co to je za ústav?“  Vážně se tu o mě budou starat tak moc? Bohužel jsem se znovu nemýlila. L Ještě, že jsem se konečně seznámila s mou první spolubydlící (říkejme jí maniak) a moje druhá budoucí kamarádka, už tu trávila třetí den, když my jsme přijeli, takže jsme jí poznali až kolem jedenácté hodiny. To končila první škola a ona přišla, hodila tašku vedle postele a okamžitě si s námi začala povídat. Za chvilku přišli i ostatní holky, bydleli sice na spodním patře, ale když přijel někdo nový tak se šli okamžitě seznámit. Povídání s těmito holkami bylo opravdu fajn, asi protože věděli jaký to je sem přijet a zařadit se do programu. Zažili to přeci taky! Opravdu jsem nikdy nezažila takové pochopení a vstřícnost a možná taky už nezažiju. Takto se to špatně popisuje, museli byste tam být a zažít to co já, abyste pochopili, jak bylo tohle důležité. Všechno mi začaly, okamžitě vyprávět, jak to tu chodí, co se smí a co se nesmí, v kolik je večerka, kdy dostanu svůj rozvrh atd… Jenom díky nim jsem se do tohoto programu zařadila.
Pokračovali další dny, já dostala svůj rozvrh a naučila se stíhat i to co bylo časově nemožné stihnout. Můj denní plán byl o dost plnější než některých ostatních. Dělili jsme se na ortopedický a gynekologické případy. Já jsem tedy spadala do ortopedických, protože jsem nosila korzet. Dále sem spadaly také třeba zlomeniny. Gynekologické případy byly ty, co prodělaly operaci slepého střeva. Můj denní program vypadal asi nějak takhle… Ranní budíček měl být podle rozpisu v 6:15, abychom všechno stihly, avšak setry nás budily v 6:30 a v 6:35 už jsme museli být na snídani, být převlečení, mít vyčištěné zuby (fuj před snídaní?... to jsem taky nedodržovala, vždy až po snídani! Ačkoliv bylo těžké to stihnout!) a mít ustlanou postel.
 Pozor na stlaní postele, nebylo to jen obyčejné stlaní, jaký asi znáte. Vzorně ustlanou deku a polštář jsme museli uklidit do prádelníku, ze kterého jsme pro změnu vyndali deku či přehoz jestli se tomu tak dá říkat a tímto musela být po celý den doslova nádherně přikrytá postel, tak že byste si na ní nemohli, sednou, protože byste to okamžitě zmuchlali. Samozřejmě toto nikdo nedodržoval, neboť bychom museli sedět na zemi a to by se sestrám taktéž nelíbilo. Bohužel bylo zle, když náhodou přišla sestra k nám do pokoje a já měla za sebou položený polštář,  aby mě netlačily záda, když jsem seděla v korzetu. Začala na nás křičet ať si uklidíme pokoj (ten byl srovnaný jak nejvíc to šlo) a hlavně ty postele si přeci ukliďte a srovnejte!
Na snídani se četli procedury, na které se odcházelo buď v 6:50 a další skupinka až v 7:20 do těch hezkých velkých lázní. Do procedur se zařazovali masáže, podvodní masáže, hydro masáže, perličkové koupele, přísadové koupele ty byli určené především pro ortopedické případy. Pro gynekologické případy bylo především slatinný zábal neboli bahno! To prý nebylo moc příjemné, ještě že jsem do bahna nemusela. Mojí nejoblíbenější procedurou se však stal hydrojet bohužel ji měl každý jen jednou. L Byla to vodní postel uvnitř, které vás masírovaly vodní trysky.
V 8:00 jsem už musela být opět v jiné budově a to na cvičení s korzety. Na tom nebylo nic zajímavého a už vůbec ne zábavného. Odtud jsem přebíhala na další budovu kde mi v 8:35 začínala škola. Škola tu nebyla nijak náročná, když nepočítám to, že po nás náš učitel na zeměpis, fyziku, chemii a češtinu v jednom chtěl, abychom se učili co nám řekne převážně on a nikdo už mu to nevymluvil, že to se zrovna na mojí základní škole neučíme. Tomuto učiteli jsme říkali Slinta, protože prostě a jednoduše si občas uslintl. Učil nás především latinské názvy všeho možného, které jsme se museli na známku naučit! Ukazoval všechno na počítači a třeba o zeměpise jsme se bavili o sexuální výchově a o potratech. Znovu musím dodat, že i toto nám prostě musel ukázat na počítači na velké obrazovce, kterou měl nad hlavou.
Po první hodině jsme měli svačinu, na kterou jsme museli znovu přejít do hlavní budovy kde jsme byli ubytováni. Po svačině si mě většinou odchytla sestra, že musím jít na rebox. To byla asi nejhorší věc z celého pobytu. Do ruky vám dají tyčku asi proto, aby vámi neprobíjela elektřina a do zad vám začnou píchat jehlou. Pomáhá to prokrvení zad. Nevěděla jsem jestli to bolí, lechtá, štípe nebo něco jiného, každopádně to nebylo vůbec příjemné. K tomu všemu na mě koukali vždy dvě holky, které tam seděli na lampičce (svítili si na jizvu od slepého střeva) a jejich výraz vyjadřoval víc než jsem potřebovala vědět. Koukali na mě jako by mě právě přibíjeli hřebíky do zdi a já jen trpěla, ale ony nemohly nic udělat. :D
Po tomto utrpení jsem v 10:00 musela opět do budovy na rehabilitaci na skupinové cvičení. Tam byla občas aspoň sranda a vzhledem k tomu, že cvičím už nějakou dobu jsem neměla žádný problém s dlouhou výdrží, kterou po nás vyžadovala cvičitelka. Odtud jsem odcházela na další dvě hodiny do školy. Většinou jsme měli matiku nebo literaturu. Na tyto předměty byla další úžasná učitelka. Téhle jsme pro změnu říkali Vytlemená. Nemyslela jsem, že existuje ještě nějaký dospělý, který se dokáže smát každému slovu co řekne. Ale musím uznat, že byla chytrá, byla s ní sranda a učila nás to, co jsme se měli učit. Opak této učitelky byla moje němčinářka, zmíním se o ní jen takto zkráceně, protože si nemyslím, že byste chtěli slyšet můj názor na ni. Ten opravdu není dobrý! A poslední učitel byl taky suprový. Byl to náš angličtinář, ale to byste ho museli znát. Určitě byste si ho oblíbili tak jako já! J
Po třech hodinách naše škola končila a my měli konečně hodinu klidu.
Většinou jsme ho trávili s mou druhou spolubydlící vymýšlením kravin a smáli jsme se tak dlouho jak jsme mohli nebo jsme si šly jednoduše číst a to byl opak přesně opak toho, jak nás tam znali ostatní. V tu chvíli jsme naprosto ztichli a jednoduše jsme četli. Mysleli si vždy, že se nám něco stalo, ale my byli s mou druhou spolubydlící naprosto v jiném světě. Nevěřila bych, že zrovna tady potkám osobu, která mi je tak strašně blízká. Za 4 týdny jsem se s ní sblížila jako nikdy s nikým za tak krátkou dobu. Když přijeli noví lidé tak se nás ptali „vy jste sestry“ Byli jsme si opravdu podobné, ale ani ne tak v obličeji. Povahově jsme byli skutečně stejné! J První spolubydlící alias maniak. Maniak je její oprávněné jméno. Ona totiž dokázala volat se svým klukem třeba 4 hodiny v kuse. Jejich rozhovor většinou probíhal dávání si různých přezdívek nebo si opravdu falešně zpívat do telefonu. My už jsme si po dvou týdnech z toho dělali legraci. Samozřejmě myšleno v dobrém, ale jednou vznikla situace, kdy jsem přišla do pokoje kde byly mé kamarádky a maniak zase volala a do telefonu řekla: „Šmudlí co to máš“ na čež mě nenapadlo prohlásit nic jiného než „HEMEROIDY“. Nakonec jsme si mezi sebou všichni říkali „šmudlíci“.
V 12:00 jsme dostávali oběd. Jak kdy se to dalo jíst, ale hlad jsme nikdy neměli, díky obřím svačinám. V 12:45 jsem už zase odcházela na individuální cvičení nebo na nahřívání. A jako poslední byl bazén v 13:45 naší plavčici jsme neměli rádi, neboť kdo by měl rád ženskou, která ječí do mikrofonu „skákejte po jedné noze přes celý bazén tam a zpátky“ a nejenom to…  A každý má přece rád koupací čepice a studenou vodu ^^
Po bazénu jsem měla ještě občas individuální cvičení, podle toho jaký byl den. A když ne mohla jsem jít rovnou na dobrou svačinu. Poté co přišel i druhý bazén jsme dostali mobily a notebooky a měli jsme chvilku osobní volno. V 16:00 se odcházelo na povinnou procházku. Pokud byla středa, pátek nebo víkend mohla jsem jít na samostatnou procházku. Pokud bylo pondělí, úterý a čtvrtek museli jsme chodit s malými dětmi, protože nám je jenom patnáct let. Nucené procházky byly za každého počasí, takže sestry nezajímalo, jestli třeba prší. Po procházce jsme měli první večeři v 17:30 pak zase chvilku klidu, a nakonec byl nějaký program. V 19:30 druhá večeře. A konečně po náročném dni v 9:30 byla večerka. S tím že v 8:30 už museli být odevzdány všechny mobily a notebooky. Pokud ne sestry nám kecaly do rozhlasu tak dlouho, dokud je tam všichni neodnesli. Ano ROZHLAS o tom jsem vám ještě nevyprávěla, díky tomuto “skvělému“ vynálezu nás mohli budit stylem „Miláčkové vstáváme“ mohli nás asi tak 100x denně někam volat a 20x večer říct, že jsme ještě všichni neodnesli mobily. Klid jsme neměli dokonce ani v noci. Sestry nás chodily kontrolovat. Jasně kontrola všichni si ji dokážeme představit, ale není kontrola jako kontrola. Tady probíhá kontrola tak, že si nad vás sestra stoupne a čeká, jestli se vzbudíte, pokud se vzbudíte, dá vám pokoj, protože zjistila, že žijete. U mě kontrola probíhala ještě lépe, do mě setra šťouchala, jestli mám na sobě korzet. Takže moje probuzení bylo jisté. Když vás sestra probudí takhle několikrát za noc s jakým se asi probudíte pocitem ráno?!
Každý víkend za mnou jezdili rodiče a vždy jsem byla ráda, že z tohoto místa můžu odjet aspoň na jeden den. Na Velikonoce jsem však musela zůstat v Bělohradě. Jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Nejdříve jsme byli překvapení… Později nám to však došlo. Místo „vyšupat“ někoho se zde říká „vyšukat“. Divné nám to bylo, když Samice říkala panu doktorovi „Pane doktore, vy jste mě ještě nevyšukal“ J
Že by jsme byli nějak hodný pokoj to se říct nedalo. Jeden večer u nás na pokoji byla kamarádka z vedlejšího pokoje. Povídali jsme si a povídali a nakonec jsme nějak skončili u toho že jsme se učili dělat most. To jsme si, ale nevšimli, že už je tolik hodin. V tu nejméně vhodnou chvíli přišla do pokoje sestra rozrazila dveře a já dělala zrovna ten most. Vzhůru nohama jsem na ní koukala od podlahy a první co ze mě vypadlo, bylo jenom „pardon“. Sestra samozřejmě rozzuřená nám začala vykládat o ochrance, která tu hlídá. Že bychom měli problém.
Spočítali jsme, kolik jsme průměrně vyšli schodů za 4 týdny, pokud jsme bydleli ve druhém patře (50schodů,15x denně), a s naším nabitým rozvrhem. Celkem je to nějakých 43 500 schodů nahoru i dolu J Slušný výkon myslím…
Z lázní tedy přijíždím, unavená nežli odpočatá. Naučila jsem se spoustu věcí, které bych nikdy jinak nepoznala. Našla jsem si nové přátele, díky kterým byl tento pobyt nezapomenutelným.
Jsem strašně ráda, že jsem po dlouhém měsíci doma, už se v noci nemusím dívat na stěnu, kde je stín od mříží v oknech. Ale hlavně jsem ráda, že se mi zlepšilo zdraví a už se nebudu muset vrátit na tak strašidelné místo. J Děkuji… Veronika Šrédlová
Přidávám ještě pár fotek :))))